NTU byla založena v roce 1928 jako Taihoku Imperial University v době nadvlády Japonska. Proto je také spousta budov v areálu v japonském imperiálním stylu. V roce 1945, kdy se Tchajwan vrátil Číně byla škola přejmenována na současnou National Taiwan University. Dnes je nejprestižnější v zemi a má 54 oddělení a 33 tisíc studentů.
V pondělí devatenáctého května jsem se zúčastnila rozřazovacího testu na CLD NTU. Nejprve jsem dostala jeden test, kde bylo dvacet pět otázek, klasicky výběr jedné správné ze čtyř možných odpovědí a esej na téma "Představ sama sebe". Každá otázka zpravidla zněla, která z těchto čtyřech vět je správná, případně jsem měla doplnit vhodné chybějící slovo. Každá otázka byla napsaná jak v tradiční, tak i zjednodušené čínštině, bopomofo přepisu a pinyinu (拼音). Já osobně zatím umím tradiční znaky a pinyin.
Tento test nebyl zase tak těžký, takže jsem překročila začátečnickou hranici a po vyhodnocení mi dali ještě jeden, tentokrát ale výrazně obtížnější. Tam už to nebylo tak slavné, z dvaceti otázek jsem dala jen deset a v následující čtecí části jsem odtipovala.
Po dvou hodinách testování jsem se tedy dozvěděla, že si v pátek mám přijít na představení kampusu a uvítání, kdy se dozvím, do jaké třídy mě přiřadí.
V pátek jsem tedy měla od půl desáté představení a uvítání. Ještě před příchodem jsem už z internetu věděla, do které třídy patřím. V každé třídě je maximálně šest studentů, takže tříd bylo asi milion.
Ještě než jsem vklouzla do třídy, dostala jsem krabici luxusně balených zákusků na uvítanou. Takovéto uvítání vážně nemělo chybu! Poté, co nám Spencer pustil presentaci na téma technikálie typu VISA a povolení k pobytu a jelikož nepršelo, vydali jsem se na prohlídku kampusu. Kampus NTU je rozsáhlý, spousta budov všech možných specializací, mezi kterými se po cestách mohou pohybovat studenti jen pěšky nebo na kole a kde auta , motorky a jinak všudypřítomné skutry nejsou povoleny.
Zvládli jsme během hodiny a půl okruh, kdy jsme se podívali ke knihovně, k restauracím a obchodům, jezírkům, zdravotnímu středisku, poště, bance, holiči a sportovnímu centru. Někteří ze studentů jsou na Tchajwanu teprve krátce a potřebují zařídit spoustu věcí. Půlka studentů byla asijského vzhledu, druhá půlka evropského. Seznámila jsem se se dvouma klukama, kteří ale studují v jiných časech v jiných třídách než já. První byl Australan ze Sydney, který v Taipei bydlí asi týden u kamaráda a teprve si shání podnájem. Předtím byl stejně jako já úředník v bance a stejně jako já studoval před sedmi lety čínštinu na universitě. Na rozdíl ode mně ale tři roky, já jen dva semestry (plus třetí, na který jsem chodila neoficiálně, protože jsem si šetřila kredity). Po rozřazovacím testu, ale skončil v úplně začátečnické skupině, první knížka, první kapitola, i když měl čínštinu tři roky? Ani z toho nebyl nijak rozčarován, ale mě by asi kleplo, kdybych měla jet od začátku. Druhý kluk byl Švýcar, který nebyl falešný, ale opravdový začátečník, který nikdy čínštinu neměl a sedm let pracoval v IT. Je uklidňující vědět, že existují další lidé jako já, kteří také jedou přes půl světa, aby se naučili, něco takového jako je čínština.
Fotky z areálu NTU můžete najít na následujících odkazech:
Tento test nebyl zase tak těžký, takže jsem překročila začátečnickou hranici a po vyhodnocení mi dali ještě jeden, tentokrát ale výrazně obtížnější. Tam už to nebylo tak slavné, z dvaceti otázek jsem dala jen deset a v následující čtecí části jsem odtipovala.
Po dvou hodinách testování jsem se tedy dozvěděla, že si v pátek mám přijít na představení kampusu a uvítání, kdy se dozvím, do jaké třídy mě přiřadí.
V pátek jsem tedy měla od půl desáté představení a uvítání. Ještě před příchodem jsem už z internetu věděla, do které třídy patřím. V každé třídě je maximálně šest studentů, takže tříd bylo asi milion.
Ještě než jsem vklouzla do třídy, dostala jsem krabici luxusně balených zákusků na uvítanou. Takovéto uvítání vážně nemělo chybu! Poté, co nám Spencer pustil presentaci na téma technikálie typu VISA a povolení k pobytu a jelikož nepršelo, vydali jsem se na prohlídku kampusu. Kampus NTU je rozsáhlý, spousta budov všech možných specializací, mezi kterými se po cestách mohou pohybovat studenti jen pěšky nebo na kole a kde auta , motorky a jinak všudypřítomné skutry nejsou povoleny.
Zvládli jsme během hodiny a půl okruh, kdy jsme se podívali ke knihovně, k restauracím a obchodům, jezírkům, zdravotnímu středisku, poště, bance, holiči a sportovnímu centru. Někteří ze studentů jsou na Tchajwanu teprve krátce a potřebují zařídit spoustu věcí. Půlka studentů byla asijského vzhledu, druhá půlka evropského. Seznámila jsem se se dvouma klukama, kteří ale studují v jiných časech v jiných třídách než já. První byl Australan ze Sydney, který v Taipei bydlí asi týden u kamaráda a teprve si shání podnájem. Předtím byl stejně jako já úředník v bance a stejně jako já studoval před sedmi lety čínštinu na universitě. Na rozdíl ode mně ale tři roky, já jen dva semestry (plus třetí, na který jsem chodila neoficiálně, protože jsem si šetřila kredity). Po rozřazovacím testu, ale skončil v úplně začátečnické skupině, první knížka, první kapitola, i když měl čínštinu tři roky? Ani z toho nebyl nijak rozčarován, ale mě by asi kleplo, kdybych měla jet od začátku. Druhý kluk byl Švýcar, který nebyl falešný, ale opravdový začátečník, který nikdy čínštinu neměl a sedm let pracoval v IT. Je uklidňující vědět, že existují další lidé jako já, kteří také jedou přes půl světa, aby se naučili, něco takového jako je čínština.
Fotky z areálu NTU můžete najít na následujících odkazech: